Pankeev Nicholas Prokofevych
Narodil se 26.června 1926 rok SB-Znamenka Kamenetsko-Dneprovskoho okresního regionu Zaporizhia. Do začátku války studoval na škole. Vystudoval sedmi tříd a snil bыt dobrým muzikantem, ale osud rasporyadylas jinak. 1941 g nachalas války. Při zapojení našich vojáků teritorií nemetskymy pracovali v polevodcheskoy kolhoze v pracovním týmu. 21.srpna 1943 Rukopis mě spolu s druhým přinesl v h.Nykopol krajany, klesl v komoditní vlaku a otpravyly pracovat v Germaniya. Ehal jsme poluholodnыe. Nám přinesla v Polsku, pan Peremыshl, kde pomыly v dome, pokormyly pálení cokoli a my jsme byli drženi lékařskou osmotr. V mé paměti detskuyu během života vrezalas písně, kotoruyu translyrovaly v rozhlasu na načtení naše stupních:
"Já umřu v cizí zemi zaroyut,
Zaplachet Maměnka moje
Manželka naydet druhý
Matka sыnochka - Nikdy "
Přijeli jsme do Germaniya v h.Lertы, kde jsme pomestyly internovaných v Táboře. Já a kolegové moym vыdaly zelené ikony pro zemědělské práce. Pak jsme se potopila v vahonы a přinesl v Hannoveru Arbaletzam. To bylo nás z jiné vesnice je 10 osob. Oni chodili a vzali nemetskye zhenschynы moyh soudruzi ze všech, jsem ostalsya jeden. Syzhu a pláč. Pro mě podoshel muž 30 let a sprashyvaet: "Proč OU plachesh?" - A uspokoyl mi, že obъyasnyv zakazaly mě, a pro pryedut mnoy.
Brzy na mnoy pryshel člověka predstavytelnыy a řekl stopy za ní. Jeho jméno na Henryho byl Holdeman. Ve městě přinesl na mě v barech pyvnoy, koupil mi džbánek piva Black, a on se obrátil prysel svoym kamarády a asi něco smeyas ukázal na mě. Ještě jsem pivo Nikdy prach, byl z vesnic jsou - chudý, a mě to bylo velmi Gorkij, slzy tekly ze stejného oka. Vlakem s ním jsme přijeli v obci Koptylvayde, kde nahodylos ego hozyajstvo a číslo domu 3. Men poznakomyly je druhý zaměstnanec: Poláci, Jugoslávci a nemka. Pracoval jsem jako v to, majitel vesnice časného rána do večera. Hozyajstvo To bylo hodně. Vыraschyvaly brambory, pšenice, žito a další sveklu selhozproduktы. Navíc, to bylo hodně krávy, prasata a razlychnoy ptytsы. Díla, která byla velmi mnoho a večeře jsme zavedli velmi ustavaly. Krmena nás u stolu s majitelem studny. Jen díky naší dobré majitele I vыzhyl, přes práci yznurytelnыy týden
4. dubna 1945 vojáci rok amerykanskye obsadila vesnici Koptylvayde. Amerykantsы pomestyly mě v táboře v Magdeburku. Camp dal našim potní sovětských vojsk. Pak sovetskye vojska otpravyly nám Peszko v Bělorusku, Grodno g. Pot byl převeden v Čeljabinsku, kde jsem pracovala jako valtsovschykom na hutní kombynate na 12 hodin denně a jídla áûëî vesma skudnoe. V roce 1946 v jednom roce od nochnыh posune jsem byl těžký travmyrovan, a já s rostlinným otpustyly DOMO. V roce 1947 8 g února jsem přijel uklidit své rodné vesnice.
To bylo velmi zdravé podorvano, ale živé hotelos. Na podzim roku 1947 g mi volal v armádě a poslán do výroby Zavodskiy školy pecí speciálních svářečka nahrevatelnыh, kde jsem prorabotal 25 let. Nыne na důchod. Sám. Bydlím v h.Nykopole. Penzion má dost nyschenskoe existenci.
